Už jako malá jsem ráda pozorovala svět z ústraní.
Trávila jsem hodiny v korunách stromů,
stavěla si bunkry a odtud potichu sledovala dění okolo.
Nebo jsem donekonečna skládala puzzle.
Fascinovalo mě, jak z rozházených dílků
postupně vzniká jeden obraz.

A taky jsem zbožňovala kouzelníky.
Ten moment absolutního úžasu,
kdy se před mýma očima stalo něco,
čemu jsem nerozuměla.

Myslím, že dnes s foťákem a kamerou
v ruce dělám vlastně něco podobného.

Zůstávám tím tichým pozorovatelem.

Nechci vytvářet scény, které se samy nedějí.
Mám ráda pomalou tvorbu. Ať už zaznamenávám
rodinný život, práci jiných tvůrců nebo dokumentuji
projekty, které se mě dotýkají, potřebuji čas a prostor.

Jen být přítomná a sbírat jednotlivé fragmenty – nenápadná gesta,
ticho mezi slovy, dopadající světlo. Obyčejnou každodennost,
kterou možná někdy přehlížíme nebo bereme jako samozřejmost.

A potom ty jednotlivé střípky skládat dohromady.

Časem jsem zjistila, že to kouzlo,
které jsem celou dobu hledala,
tam vždycky bylo.

V člověku. Ve vztahu.
V obyčejném dni.
V tom, čemu někdo věří.

A že někdy stačí na chvíli zastavit,
abychom si ho všimli.

Možná právě proto fotím a natáčím. Abych vám mohla kousek toho,
co už máte, vrátit. A vy se na to mohli na chvíli podívat znovu.

Možná trochu jinak.

Zastav se. Všímej si. Prociť to.